Hanuš Adler, experiences of the Łódź Ghetto and camps in Skarżysko-Kamienna, Częstochowa, Buchenwald, and Dora

Metadata

Testimony of Hanuš Adler describing harsh living conditions and hunger in the Łódź Ghetto, where he was deported from Prague in 1941. In 1944, he was sent for forced labor to the camps in Skarżysko-Kamienna and Częstochowa, and in 1945 was evacuated with other prisoners to Buchenwald and Dora. Adler recalls his escape from the death march and the death of more than 1,000 fellow prisoners.

zoom_in
2

Document Text

  1. English
  2. Czech
insert_drive_file
Text from page1

Statement

written with Hanuš Adler, born 10. 5. 1926 in Prague, former prisoner in the concentration camps of Lodz, Skarzysko Kamienna, Czestochowa, Buchenwald, Dora /:Nordhausen:/ and Rottleberode, Czech nationality, student.

On 28. 10. 1941 I was forced to make my way to the Trade Fair Palace in Prague in order to be placed on a transport. On 1. 11. 1941 we left Prague and arrived in Lodz on 2. 11. 1941. We were first housed in a school with a group of 1,000 people. The food was very bad because we didn’t get the same rations as the others. We were later issued apartments; one to two families per room. There were times in Lodz when we were very hungry and people often fell and died on the streets. In the beginning, I worked as a cook in the collective kitchen. Later, I worked as a blacksmith, and, finally, in a paper products factory. The work was not hard. Except for the Kripo, there were no Germans in the ghetto. It was led by the Jewish self-government. In March 1944, 1,500 young people were sent out of the ghetto. I, too, was transported. We arrived in Skarzysko. There were 3 large munitions plants there. In one of them, bombs and grenades were filled with TNT, which made people turn completely yellow in three weeks and die in three months. I worked in a factory that produced munitions and grenades. I worked an eight-hour shift. The work wasn’t very demanding, but I had to continue working in the camp doing various jobs, and so we never had the chance to rest. We didn’t go hungry because we traded with the Poles who worked in the factory for various foodstuffs. We were housed in wooden buildings that were very dirty and infested with lice, bedbugs, mice, and fleas. Before the arrival of the Russian Army in the summer of 1944, we were evacuated to Czestochowa. There, conditions were similar to those in Skarzysko, but the food was worse. In January 1945, when the Russians approached once again, we were evacuated to Buchenwald. We had been able to keep our things with us up to then, but in Buchenwald our clothes were removed, we were shaved, and we were given only a shirt, pants, a jacket, and shoes. Dressed in these clothes, we had to stand for 2-4 hours every day in the frost and snow during the roll call, while the prisoners told us that we were in a guest house since we didn’t have to work. The food wasn’t bad, but the housing was terrible. Six people slept in four-level bunks in a space that was 1,5 m wide and 2 m long. We spent only 8 days in Buchenwald. Then we went to Dora. The camp was the same as Buchenwald, except that we had to work in underground factories making V1 and V2 bombs. Here, too, we stayed for only 8 days and then we went to Rottleberode. This camp held 1,600 people. Two SS officers led the camp, and they treated people, and especially the Jews (numbering about 500), like animals. Some of the prisoners worked in the underground airplane factory there, while the rest drilled through the cliff to make space for a new factory. 450 of us worked on the cliff, where the work was very hard and the Capo was ordered to return with at least three people beaten to death every day. Many people from this group died from exhaustion even though the food wasn’t bad. I worked in a group of 50 people that was supposed to be assigned special tasks in the factory, but, for anti-semitic reasons, the Lagerführer let us perform the hardest tasks in the factory. He gave less and less foodrations to Jews than to Aryans and we were constantly beaten. The factory administrator, who was somewhat objective, requested us for the factory, and, fortunately, we were sent to the factory.

insert_drive_file
Text from page2

We were housed in a two-story building; 500 people in a single large room; we slept two by two on a ¾ m plank. We stayed here until the end of March 1945, when the surrounding cities were bombarded. We had to immediately set out at night on a march to the train. Our provisions consisted of only one loaf of bread and one can. For 10 days, we rode back and forth from one front to another with almost no food, to say nothing of the hygienic conditions. During this time, we were shelled twice by the Americans. Several dozen people died, including SS officers. Each time we tried to escape, but every time the Volkssturm made that impossible. Although other transports were hooked up to us, our numbers diminished because people died of hunger. About 10 days later, when the tracks were destroyed and the trains could no longer move on, we set out on a march through the forest. People who didn’t have the strength to walk any further were shot and all of us were close to making peace with death ourselves because we realized that the situation was hopeless — the SS officers didn’t have any idea about where to take us. After a two-day walk we had to spend the night on some sort of meadow and this is where I ran away together with my friend. Others ran away as well and when the SS officers realized what was happening, they shot at us. The two of us managed to run away to a forest that was 5 km away. The others who ran with us and lagged behind were gunned down the next day by the Volkssturm. Only 5 were saved. This was on April 11th, 1945. The rest who didn’t run and continued marching the next day were ordered to dig a large grave, in which they would be buried after they were shot. But then a car arrived with higher ranked SS officers who issued another order: everyone was herded into a large barn. They were given food and then the barn was set on fire. The prisoners put the fire out with their jackets, but the barn was set on fire again and surrounded by SS officers with machine guns. Those who tried to escape were shot. 4 prisoners jumped into a cement well, but had to climb out because the fire was so great. 3 of them were shot and one was saved but suffered burns to his legs. 5 hours later, the Americans arrived. All 1,163 prisoners died there. This was in Gardelegen in Harz. The two of us walked only at night (we were dressed in striped clothes) in a westward direction, but the next day we realized that we had to make it to a village or we would starve to death. We emerged onto a road and found a case containing German uniforms. We put them on and happily arrived in the village pretending to be Germans. We were given food and were told where the Americans were and where the Germans were. Fortunately, we found the Americans. This was on March 15th, 1945.

Signature: Adler Hanuš

Statement accepted by: Marta Kratková

Signature of witnesses: Berta Gerzonová Robert Weinberger

Documentation campaign

Zeev Scheck

On behalf of the archive: Alex. Schmiedt 21. 9. 1945

insert_drive_file
Text from page1

Protokol

sepsaný s Hanušem Adlerem, narozeným 10. 5. 1926 v Praze, bývalým vězněm koncentračních táborů Lodž, Skarzysko Kamienna, Čenstochowa, Buchenwald, Dora /:Nordhausen:/ a Rottleberode, národnosti české, povoláním student.

Byl jsem dne 28. 10. 1941 nucen nastoupiti k transportu do Veletržního paláce v Praze. Dne 1. 11. 1941 opustili jsme Prahu a přijeli dne 2. 11. 1941 do Lodže. Ze začátku jsme bydleli v kolektivu, 1000 lidí v jedné škole. Strava tam byla velmi špatná, protože jsme nedostávali takové příděly jako ostatní. Později byly nám přiděleny byty, jedné až dvěma rodinám jeden pokoj. V Lodži bývala údobí, kdy byl veliký hlad a často se stávalo, že lidé padli a umírali na ulici. Ze začátku jsem byl kuchařem v kolektivní kuchyni. Později jsem pracoval jako kovář a nakonec v továrně na papírové výrobky. Práce byla poměrně lehká. V ghettu nebyli až na Kripo žádní Němci. Byla to židovská samospráva. V březnu 1944 bylo 1500 mladých lidí vysídleno z ghetta. I já jsem byl tehdy odtransportován. Přijeli jsme do Skarzyska. Tam byly 3 velké muniční továrny. V jedné z nich provádělo se plnění bomb a granátů pitrinem, což způsobovalo, že lidé během 3 neděl úplně zežloutli a po 3 měsících museli umřít. Já jsem pracoval v továrně, ve které se vyráběla munice a granáty. Měl jsem osmi hodinovou, poměrně lehkou práci, ale za to jsem musel po práci pracovat v lágru na různých pracích, takže jsme nikdy neměli možnost odpočinku. Hladem jsme netrpěli, neb od Poláků, kteří s námi pracovali v továrně, dostávali jsme výměnou různé živobytí. Byli jsme ubytováni v dřevěných barácích, které však byly velmi nečisté, neboť tam byly vši, štěnice, myši a blechy. Před příchodem Rudé armády v létě 1944 byli jsme evakuováni do Čenstochova. Tam byly poměry podobné jako ve Skarzysku, jen stravování bylo horší. V lednu 1945, kdy se znovu Rusové blížili, byli jsme evakuováni do Buchenwaldu. Až dosud jsme měli svoje věci, avšak v Buchenwaldu byli jsme svlečeni, oholeni a dostali jsme pouze košili, kalhoty a kabátek a boty. V tomto oblečení jsme museli státi 2-4 hodiny denně na apelu v mrazu a sněhu a při tom jsme byli tamějšími vězni upozorněni, že jsme v pensionu, jelikož jsme nepracovali. Strava nebyla špatná, avšak ubytování hrozné. Na prostoru asi 1.5 m širokém a 2 m dlouhém spalo na čtyřpatrových pryčnách po šesti osobách. V Buchenwaldu jsme byli pouze 8 dní. Jeli jsme dále na Doru.Tábor byl stejný jako Buchenwald, jenže se tam muselo pracovat v podzemních továrnách na výrobu V1 a V2. I zde jsme se zdržovali pouze 8 dní a jeli jsme do Rottleberode. Byl to tábor o 1600 osobách. Tábor byl veden dvěma esesáky, kteří s lidmi, obzvláště se Židy /: asi 500 :/ zacházeli jako se zvířaty. Byla tam podzemní letecká továrna, ve které pracovala část vězňů, kdežto ostatní vrtali ve skále místo na novou továrnu. 450 z nás chodilo do skal, kde byla velmi těžká práce a Capo měl rozkaz přivésti denně nejméně 3 ubité osoby. Z této skupiny stále umírala spousta lidí vyčerpáním, i když strava byla dosti dobrá. Já jsem pracoval ve skupině 50 osob, která měla být nasazena v továrně na speciální práce, ale z důvodů antisemitských nás Lagerführer nechal konat nejhorší práce v táboře. Stále činil výjimky v přídělu potravin mezi Židy a árijci a stále jsme byli biti.Správce továrny, který byl poněkud objektivní, vyžádal si nás pak pro továrnu a na štěstí jsme se tedy do továrny dostali.

insert_drive_file
Text from page2

Bydleli jsme ve dvou poschoďovém baráku, 500 lidí v jednom velkém pokoji, spali jsme po dvou na pryčně široké ¾ m. Tam jsme byli do konce března 1945, kdy byla okolní města bombardována. Těsně potom musili jsme se vydat v noci na pochod k vlaku. Jako proviant jsme dostali jeden bochník chleba a jednu konservu. Jezdili jsme 10 dní křížem krážem od jedné fronty ke druhé, skoro bez jídla. O hygieně se nedá vůbec mluvit. Během této doby byli jsme dvakrát ostřelováni Američany, což způsobilo smrt několika desítkám lidí i esesmanů. Pokoušeli jsme se při tom vždy o útěk, který se nám však nezdařil příčinou Volkssturmu. Ačkoliv byly k nám připojené ještě jiné transporty, ubývalo nás stále, protože lidé umírali hladem. Asi po 10 dnech, když koleje byly zničeny, takže doprava již nebyla možná, vydali jsme se na pochod lesem. Lidé, kteří již nemohli dále byli zastřeleni a my všichni jsme se již skoro loučili se životem, neboť jsme viděli zoufalou situaci - esesmani neměli žádný cíl, kam nás dopraviti. Po dvoudenní chůzi měli jsme přenocovat na jakési louce a tam jsem se svým kamarádem utekl. Utíkali ještě druzí a když to esesmani zpozorovali, začali do nás střílet, ale podařilo se nám dvěma utéci na 5 km odtamtud do lesa. Druzí, kteří s námi utíkali a zůstali pozadu, byli druhého dne Volssturmem úplně vystříleni. Pouze 5 se z nich zachránilo. Bylo to 11. dubna 1945. Ostatním, kteří neutekli a šli druhého dne dále, bylo nařízeno aby vykopali velký hrob, do kterého měli po postřílení být zakopáni. Avšak přijelo auto s vyššími šaržemi esesáků, kteří vydali jiný rozkaz: všichni nahnáni do jedné velké stodoly, dostali jídlo a pak byla stodola podpálena. Vězňové uhasili oheň svými plášti, ale stodola byla znovu podpálena a obklopena esesmany s automaty a kdo se pokusil o útěk, byl zastřelen. 4 vězňové skočili do betonové studny, ale pro velký žár musili vyjít, 3 z nich byli zastřeleni a jeden s popálenýma nohama se zachránil. 5 hodin na to dorazili Američané. Všichni tj. 1163 vězňové tam zahynuli. Bylo to v Gardelegen v Harzu. My dva jsme chodili vždy v noci /: byli jsme v pruhovaných šatech :/ směrem na západ, ale druhého dne jsme viděli, že musíme se dostat do vesnice, neb jinak nám hrozí smrt hladem. Vyšli jsme na cestu a našli jsme bednu s německými uniformami. Převlékli jsme se do nich a šťastně dorazivši do vesnice vydávali jsme se za Němce, kde jsme obdrželi jídlo a vysvětlení, kde se nacházejí Američané a kde Němci. Dostali jsme se šťastně do rukou Američanů. Bylo to 15. dubna 1945

Vlastnoruční podpis: Adler Hanuš

Protokol přijala: Marta Kratková

Podpisy svědků: Berta Gerzonová Robert Weinberger

Dokumentační akce

Zeev Scheck

Za archiv: Alex. Schmiedt 21. 9. 1945

References

  • Updated 10 months ago
The Czech lands (Bohemia, Moravia and Czech Silesia) were part of the Habsburg monarchy until the First World War, and of the Czechoslovak Republic between 1918 and 1938. Following the Munich Agreement in September 1938, the territories along the German and Austrian frontier were annexed by Germany (and a small part of Silesia by Poland). Most of these areas were reorganized as the Reichsgau Sudetenland, while areas in the West and South were attached to neighboring German Gaue. After these terr...
This collection originated as a documentation of the persecution and genocide of Jews in the Czech lands excluding the archival materials relating to the history of the Terezín ghetto, which forms a separate collection. The content of the collection comprises originals, copies and transcripts of official documents and personal estates, as well as prints, newspaper clippings, maps, memoirs and a small amount of non-written material. The Documents of Persecution collection is a source of informati...