Dachau Epilogue

In the past several days, the U.S. War Crimes Tribunal in Dachau has sentenced the first forty defendants. As you’ve likely already read in the papers, 36 people were sentenced to death by hanging. The other four, insignificant wachtposts, received life sentences or long prison sentences.

This is a very important verdict. It’s even better than the one from Belsen, but it’s also much more than we could have expected from the weeks-long trial in Dachau, where the accused SS-men acted in a confident and sometimes rude manner, just like their American defense attorneys.

The first thing that we, the witnesses from Czechoslovakia, did was to tell the American prosecutor, lieutenant colonel Denson, that we were very dissatisfied with the Belsen trial and that we wouldn’t like to take part in a similar trial. We told him how the defense attorney in Belsen did not hesitate to tarnish the memory of our dead friends in order to help his Nazi clients. We declared that we would immediately leave the courtroom and wouldn’t participate in any other trial if something similar were to take place in Dachau. He assured us that they would do everything in their power to make sure that the U.S. trial in Dachau wouldn’t resemble the British trial in Belsen. The strict and just verdict proves that they succeeded. The world’s outrage at the Belsen verdict also had a significant impact.

I have said that this verdict surprised us and I think we must explain why we didn’t trust this trial very much at the beginning. The first thing that we Czech witnesses were dismayed at were certain rules established by the court prior to the trial. We were only allowed to speak about and press charges against acts committed in Dachau or its affiliated camps (Kaufering etc.). SS member Moll was the notorious murderer of thousands of prisoners in Auschwitz. After it was evacuated at the beginning of this year, he spent a mere five weeks in Dachau. He could only be prosecuted for the acts he committed during these 5 weeks. Nobody was allowed to utter a single word about his past in Auschwitz.

Other similar limitations: before the trial, only offenses committed after 1.1.1942 mattered. If SS-man Jarolim proved, for instance, that he participated in the shooting of thousands of Russians, but that it occured in the fall of 1941, he had reason to hope that he would be freed.

All of these limitations led to grotesque pronouncements, for the defense (four American officers and one German attorney) didn’t miss a single opportunity to help their clients in this way. And so, for example, right after the first witness’s testimony, a discussion took place that a European would find inconceivable. After the occupation of the Dachau concentration camp (April 29th, 1945), colonel Chavez officially sent me to uncover war crimes committed by Germans. But when this American officer wanted to open the trial by describing the situation that he discovered in Dachau on April 30th, 1945, he was immediately interrupted by the defense, who claimed that the court was not supposed to concern itself with the conditions in the camp after it was liberated, and so therefore the statement of the investigating officer was irrelevant. Only after more arguments, during which it was discovered that Chavez wanted to speak about the prisoners who died after liberation, but as a consequence of injustices committed against them by SS members prior to April 29th, he was allowed to continue his testimony.

Furthermore, only crimes committed against citizens of the nations at war with Germany were considered criminal offenses. The camp's head doctor, Dr. Hintermayer, didn’t deny that he killed mentally ill prisoners with lethal injections, but claimed that they were all German prisoners, and that therefore it was not aimed at the Reich’s enemies. This grotesque theory was taken to such extremes

that when our Czech witness, Dr. Bláha, spoke about how certain SS doctorswho carried out experiments looked forward especially to experimenting on Roma prisoners, the American defense attorney, lieutenant colonel Bates, stood up and said that the Roma weren’t at war with Germany and so therefore this statement should be considered irrelevant for the trial. But this only won him laughter from those present in court. Yet he still tried to invalidate our testimony, because we, too, hadn’t waged war.

However, the verdict proves just how little these limitations influenced the judges’ sense of justice. Moll, Jarolim, Hintermayer were hanged just as surely as commandant Weiss, who spoke at length about all the things he did to help the prisoners, leading the prosecutor to ironically ask him if he truly meant to claim that Dachau was a sanatorium. Weiss drew himself up proudly and stated: Dachau war ein gutes Lager! (Dachau was a good camp!)

The great political significance of this trial lies not in the proceedings themselves, which were often tarnished by the intolerable efforts of the defense and its witnesses, but in the judges’ final approach to the problem. The verdict vindicated the prosecutor, who constantly repeated that these defendants should not be tried for the crimes they individually decided to commit against the prisoners, but should be sentenced to death simply because they belonged to an organization whose main goal was to murder and torture political opponents and prisoners of war.

This theory won out in the end. If the Dachau trial will turn out to be any kind of precedent, it will be that of the ultimate Czech punishment for every German, whether an SS member or capo, who is found to have been connected in any way to the running of the concentration camps. And last but certainly not least, the testimony of the Czech witnesses was one of the main reasons that the court made such a significant ruling.

On behalf of the Documentation Campaign:

On behalf of the archive:

Transcript: R. Bramerová

Prague, 1. II. 1946

Dohra z Dachau

V tyto dny pronesl americký válečný soud v Dachau rozsudek nad prvními čtyřiceti obžalovanými, jak už asi víte z tisku, bylo 36 odsouzeno k smrti provazem, zbylí čtyři, bezvýznamní wachtposti, dostali doživotně nebo mnoho let žaláře.

Tento rozsudek má velký význam. Je jistě lepší než belsenský, ale je také mnohem lepší než vše, co jsme mohli očekávati od dlouhých týdnů zdlouhavého soudního řízení v Dachau, kde nejen obžalovaní esesáci, ale také jejich američtí obhájci vystupovali velmi sebevědomě, ba drze.

První, co jsme my svědci z Československa udělali, bylo uvědomit amerického prokurátora, podplukovníka Densona o tom, že se nám belsenský proces nelíbil a že bychom neradi vystupovali v procesu podobném. Uvedli jsme příklad, kdy se belsenský obhájce neštítil pošpinit památku našich mrtvých kamarádů jen proto, aby pomohl svým nacistickým klientům. Prohlásili jsme, že opustíme ihned sál a nezúčastníme se dalšího líčení, kdyby se něco podobného mělo udat také v Dachau. Ujistili nás, že udělají vše, aby se americký proces dachovský nepodobal v ničem britskému procesu belsenskému - a že se jim to snad opravdu povedlo, dokazuje přísný a spravedlivý rozsudek. Ač zde mělo jistě vliv i světové veřejné mínění, které bylo belsenským rozsudkem pobouřeno.

Řekl jsem, že tento rozsudek nás překvapil a myslím, že je nutno vysvětlit, proč jsme procesu ze začátku tak málo důvěřovali. První věc, která nás české svědky mrzela, byla určitá pravidla, soudem předem stanovená. Tak smělo být mluveno a žalováno jen o skutcích, provedených přímo v Dachau nebo v jeho filiálních táborech /Kaufering atd./ Essesák Moll, který byl známým vrahem tisíců vězňů v Osvěčimi, odkud po evakuaci na začátku tohoto roku přišel pouze na 5 neděl do Dachau, směl být obžalován jen za skutky, provedené za těchto 5 neděl. Osvěčimské minulosti se nikdo nesměl dotknout ani slovem.

Jiná taková omezení: před soudem rozhodovaly jen delikty spáchané po 1. 1. 1942. Dokazoval - li na příklad esesák Jarolim, že se zastřelení tisíců Rusů sice zúčastnil, ale že to bylo na podzim 1941, doufal, že bude osvobozen.

Všechna tato omezení vedla k groteskním výstupům, neboť obhajoba /čtyři američtí důstojníci a jeden německý advokát/ nevynechali jedinou příležitost, aby svým klientům touto cestou napomáhali. Tak došlo na příklad hned při výpovědi prvního svědka k diskusi Evropanovi nepochopitelné. Po obsazení tábora Dachau /29. dubna 1945/ byl sem oficiálně vyslán plukovník Chavez, aby zjistil válečné zločiny, spáchané Němci. Když však tento americký důstojník chtěl zahájit proces vylíčením situace, kterou v Dachau nalezl 30. dubna 1945, byl okamžitě přerušen obhájci, kteří tvrdili, že soud se nehodlá zabývat poměry v táboře po osvobození a že tudíž výpověď vyšetřujícího důstojníka je zbytečná. Teprve po další šarvátce, když bylo zjištěno, že Chavez chce mluvit o vězních, kteří sice umřeli po osvobození, ale na následky křivd spáchaných na nich esesáky před 29. dubnem, bylo mu dovoleno vypovídat.

Dále byly za trestné považovány pouze delikty spáchané na občanech států tehdy s Německem válčících. Lagršéfarct dr. Hintermayer tedy nezapíral, že zabíjel nervově choré vězně injekcemi, ale tvrdil, že šlo výhradně o heftlinky německé, tedy o věc, nenamířenou proti nepřátelům Říše. Tato groteskní teorie šla tak da-

leko, že když náš český svědek dr. Bláha mluvil o oblibě, které se u některých experimentujících esesáckých lékařů těšili zvláště cikáni, povstal americký obhájce, podplukovník Bates, a prohlásil, že cikáni nebyli ve válce s Německem a že tudíž celá věc nemá pro proces význam. Sklidili za to ovšem jen smích. Stejně se pokoušeli znehodnotit i naše svědectví, protože ani my jsme neválčili.

Rozsudek ovšem dokazuje, jak málo měnila všechna tato omezení spravedlivý názor soudců. Moll, Jarolim, Hintermayer visí právě tak bezpečně jako komandant Weiss, který toho tolik napovídal o tom, co všechno udělal ve prospěch vězňů, že se ho veřejný žalobce nakonec ironicky zeptal, jestli tedy tvrdí, že Dachau bylo sanatorium. Weiss se hrdě vzpřímil a prohlásil: Dachau war ein gutes Lager! /Dachau byl dobrý tábor!/

Veliký politický význam tohoto procesu neleží ovšem ve vlastním přelíčení, často až nesnesitelně zkresleném snahou obhájců a jejich svědků. Je v konečném postoji soudců k celému problému. Rozsudek dal totiž plně za pravdu veřejnému žalobci, který neustále opakoval, že tito obžalovaní nemají býti vůbec souzeni za to, co jednotlivě a na vlastní zodpovědnost napáchali na vězních, nýbrž že musejí být odsouzeni k smrti už jedině proto, že náleží k organizaci, jejímž hlavním úkolem bylo vraždit a týrat politické odpůrce a válečné zajatce.

Tato teorie zvítězila. Bude - li tedy dachovský proces považován za závazný příklad, český hrdelný trest každého Němce, ať esesáka nebo kápa, o kterém se prokáže, že byl zapojen jakýmkoli způsobem do mašinérie koncentračních táborů. Bylo to jistě ne v poslední řadě i vystoupení českých svědků, které přimělo soud k tak významnému rozhodnutí.

Za dokumentační akci přijal:

Za archiv přijal:

Opis: R. Bramerová

Praha, 1. II. 1946