Statement

written with Mr. Evžen Schönfeld, born 11. 8. 1925, resident of Praha-Bubeneč, Belcrediho 465, student dormitory, Jewish nationality, profession student of medicine, former prisoner of the Auschwitz/Birkenau, Warschau, Dachau, and Mühldorf-Waldlager V and VI concentration camps.

In May 1944, I was deported from Mukačevo to Birkenau, where, fortunately, I stayed for only 4 days. After the selection process I was sent on a labor transport, and they took us to Warsaw. They housed us in brick buildings, about 350 of us per building. Compared to other camps, the housing here was better. We worked in the former ghetto, clearing away the rubble. It was hard work and the food was poor. Only ½ kg of bread and two soups per day. Work was supervised by the SS from 5 in the morning to 6 in the evening with an hour-long break at noon. Roll call was at 4 in the morning and at 6 in the evening. Nighttime silence started at 9 in the evening. Our clothes were horrible. We were issued summer prison garb, which we wore even when we worked in the rain. One day, a lockdown was initiated. We had to stand for the roll call and the Lagerführer let those who didn’t feel strong enough to survive a 100 km foot march step aside. These people were then shot. In fact, everyone in the sick bay was shot as well. Then they gave us some bread, filled us into lines of 5, and we marched. (About 300 people stayed behind in Warsaw to clean up after us. When the ghetto rose up, some of these individuals were beaten to death, and some managed to escape). After we had been walking for about 120 km, we reached Kutno. We walked 30-35 km a day. It was July and incredibly hot. There wasn’t enough food and they didn’t give us any water. People collapsed from thirst, and when we arrived at a body of water not everybody got to drink, because the SS wouldn’t allow it. Here, SS-men killed 2 people, one of them my best friend. They shot him, and, when they saw that he was still alive, they ordered him to be tossed into the water. He was thrown into the water by two kapos. We walked on. We suffered horribly from thirst, and we didn’t know what to do. Once, when we stopped for a moment, we started digging in the earth with our spoons out of desperation. We were lucky. We struck water about 50 cm below the surface. We could finally drink. Others followed our example and soon the camp was full of small pits, out which the thirsty people drank. They didn’t give us any food, but we didn’t even think about that, because our thirst was much greater. In Kutno, we waited in the rain on an open field for two days for a train. When the train finally arrived, they loaded all 90 of us into a single closed cattle car and made us sit along the two sides of the car. The middle was reserved for 2 guards and two kapos. Everyone had to sit down. Whoever didn’t sit was shot. It was unbearably hot. Our clothes, laundry, and blankets had dried up completely in the car and we were gasping for air. People who became sick were shot and their bodies were thrown from the train. We rode for 5 days and finally arrived in Dachau. They left us here for about a week and then took us to Mühldorf, Waldlager V. We were housed in paper tents, 30 per tent and we were packed in so tightly that we couldn’t sleep at night. There was one blanket for every two 2 people. We had no water to drinkor towash ourselves with, they only brought us water for cooking. We were building an airplane factory. For 12 hours a day with no breaks, we carried cement and never even went back to the camp for lunch. There was a day and night shift, and at the end of every week we switched from one to the other. We didn’t get any clean clothes, there was no water for washing, and so it was not surprising when we all got lice, which only multiplied until we were covered in millions of them. There wasn’t enough food and, over time, there was even less and less of it. In the final days, we only got a little soup — dirty water with potato scraps floating in it. So many people died, every day 20-30 of us perished. Every 14 days more transports arrived from the main concentration camp. There were cases when people were killed while they worked, when they were too weak to work any longer.

When we were liberated, we left about 3,000 dead people behind.

After the liberation, the files of all the prisoners who went through the camp were kept by Ing. Stefan Pál, who was the Lagerschreiber. He probably went back to Budapest, where he worked as a mining engineer in the Tata coal mines before he was deported. The last time we were together was in the sanatorium in Exberg, where he had the files with him.

The Lagerführer’s name was Everle 1Note 1 : Sebastian Eberl. He held the rank of Oberscharführer SS.

Spievek, a Jewish captain from Chicago, came here from America after the liberation. He exhumed the bodies and had them buried at the cemetery in Mühldorf.

Signature:

Schönfeld Evžen

Statement accepted by:

B. Gerzonová

Signature of witnesses:

2 Note 2 : Unreadable

On behalf of the Documentation Campaign:

16. 9. 1945

Scheck

On behalf of the archive:

Alex. Schmiedt

Protokol

sepsaný s p. Evženem Schönfeldem, nar. 8. 11. 1925, bytem Praha-Bubeneč, Belcrediho 465, stud. kolej, národnosti židovské, povoláním studující medicíny, bývalým vězněm z koncentračních táborů v Osvětímě /Birkenau/, Warschau, Dachau a Mühldorf-Waldlager V a VI.

V květnu 1944 byl jsem deportován z Mukačeva do Birkenau, kde jsem byl ku štěstí asi jen 4 dny. Při selekci jsem byl určen pro pracovní transport, odvezli nás do Varšavy. Ubytovali nás do cihlových baráků, asi 350 osob do jednoho. Ubytování bylo v poměru k jiným táborům lepší. Pracovali jsme v bývalém ghettu a dělali odklizovací práce. Práce byla těžká a jídlo slabé. ½ kg chleba a dvě polévky denně. To bylo všechno. Práce byla pod dohledem SS od 5 h ráno do 18 h s hodinovou polední přestávkou. Ve 4 hod. ráno a v 18 h byl Zählapell. V 21 hodin byl noční klid. Oblečení bylo špatné. Měli jsme letní trestanecké šaty, ve kterých jsme pracovali i za deště. Jednoho dne byla vyhlášena Blockspere. Pak jsme museli nastoupit k apelu a Lagerführer nechal vystoupit ty, kteří se necítili dost silní, aby vydrželi pěší túru 100 km. Tito lidé byli pak zastřeleni. Mimo toho byli zastřeleni všichni, kteří v té době právě leželi na revíru. Pak jsme dostali něco chleba, seřadili nás do 5ti stupů a šlo se. /Ve Varšavě zůstalo asi 300 lidí, kteří měli po nás uklidit. Když vypuklo povstání, byli tito lidé částečně ubiti, částečně se jim podařilo prchnout/. Šli jsme asi 120 km a došli jsme do Kutna. Denně jsme urazili 30 – 35 km. Bylo to v červenci za strašného vedra. Jídla bylo málo a vodu jsme nedostali žádnou. Lidé žízní padali, a když jsme došli k vodě, nedostalo se zase na všechny, protože SS to nedovolila. Při takové příležitosti, zabili SS-mani 2 lidi, mezi nimi mého nejlepšího přítele. Postřelili ho, a když viděli, že ještě žije, dali rozkaz, aby byl hozen do vody. Toto vykonali dva kápové. Šli jsme dále. Žízeň byla tak strašná, že jsme nevěděli, co máme dělat. Když jsme se jednou na chvíli zastavili, vzali jsme ze zoufalství lžíce a začali hrabat v zemi. Měli jsme štěstí. Asi 50 cm pod zemí byla voda. Mohli jsme se napít. Našemu příkladu následovali ostatní a za chvíli bylo na tábořišti plno malých jamek, ze kterých žíznivý lidé pili. Jídlo nám nedávali vůbec, ale nemysleli jsme na to, protože žízeň byla mnohem horší. V Kutně jsme čekali dva dny na vlak na volném poli. V tyto dny právě pršelo. Když vlak konečně přijel, naložili nás 90 osob do jednoho uzavřeného dobytčáku a rozesadili po obou stranách vagonu. Střed zůstal reservován pro 2 postny a dva kápo. Všichni museli sedět. Kdo neseděl, byl zastřelen. Bylo příšerné horko, naše šatstvo, prádlo a deky, se ve vagoně sušili a zase jsme neměli dech. Lidé, kterým se udělalo špatně, byli zastřeleni a jejich těla vyhozena z vlaku. Jeli jsme 5 dní a dojeli jsme konečně do Dachau. Tam nás nechali asi týden a odvezli nás pak do Mühldorfu, Waldlager V. Ubytováni jsme byli v papírových stanech, vždy 30 v jednom a bylo tam tak těsno, že jsme v noci nemohli vůbec spát. Jedna deka byla pro 2 osoby. Vodu jsme nedostávali ani k mytí, ani k pití, donášela se jen na vaření. Stavěli jsme továrnu na letadla. 12 hodin denně jsme nosili bez přestávky cement a ani na oběd se nešlo do tábora. Byla denní a noční šichta, vždy po 1 týdnu se to střídalo. Čisté oblečení jsme nedostali, voda na mytí nebyla, takže nebylo divu, že jsme dostali vši, které se stále rozmnožovaly. Měli jsme jich na miliony. Jídla bylo málo a časem ho stále ubývalo. V posledních dnech jsme dostávali již jen trochu polévky, špinavou vodu, ve které plavalo pár kousků brambor. Umíralo strašně mnoho lidí, denně 20 – 30 osob. Proto dováželi každých 14 dní další transport z mateřského koncentračního tábora. Staly se případy, že lidé byli zabiti v práci, když slabostí už nemohli pracovat dále.

Když jsme byli osvobozeni, nechali jsme tam asi 3000 mrtvých.

Kartotéku všech trestanců, kteří prošli táborem, měl po osvobození Ing. Stefan Pál, který byl Lagerschreibrem a asi odjel do Budapešti, kde pracoval před deportováním jako důlní inženýr v uhelných dolech Tata. Byli jsme spolu naposled v sanatoriu v Exbergu, kde měl tyto písemnosti při sobě.

Lagerführer se jmenoval Everle 1Note 1 : Sebastian Eberl. Měl hodnost Oberscharführera SS.

Po osvobození přijel z Ameriky židovský kapitán Spievek z Chicaga, který mrtvoly exhumoval a dal pohřbít na Mühldorfském hřbitovu.

Podpis:

Schönfeld Evžen

Protokol přijala:

B. Gerzonová

Podpis svědků:

2 Note 2 : Nečitelné

Za Dokumentační akci přijal:

16. 9. 1945

Scheck

Za archiv:

Alex. Schmiedt