Statement

Written with Rudolf Klein, born 2. 7. 1915, residing in Prague-Dejvice, ulice Národní obrany č. 29 at Mrs. Dr. Papoušková’s, former prisoner of the police prison IV. in Prague and the Theresienstadt, Auschwitz, Kaufering III., Landshut, and Dachau concentration camps. Czech nationality, profession student of medicine.

I arrived in Theresienstadt on 15. 5. 1942 and was there until October 1944. From 1. 6. 1942, I worked in the dissecting room. My statement describes what happened from that day until my departure, and can be confirmed anytime in the future as needed. The facts before and after this date aren’t authentic because they are based on sources that I will make reference to in my statement.

According to the testimonies of Dr. Irma Goldmannová, chief of medical research, and Adolf Fischer, assistant in the medical research room, and according to the written materials, autopsies began to be performed in December 1941 in the cellar rooms of the Hohenelber Kaserne. Autopsies were rare and only by a special order of the head of health care. From what I remember from the written material, they consisted of several cases of bacterial meningitis (not orthogenic). The number of autopsies rose and eventually became an everyday occurrence. In the beginning, we kept written records that were later statistically processed. These records are apparently in the medical research section of the Motol hospital and are the property of Dr. Max Reichenberg, who brought them from Theresienstadt to Prague.

When I started working there, we performed autopsies in the Hohenelber Kaserne, in rooms where there is now an aseptic room, in very primitive conditions. We had one iron and one wooden table and only the most essential tools, and one set of autopsy implements. At first, we didn’t even have gloves. After some time, we began to use black technical gloves. During this time, we performed autopsies every day, and 3-4 on Saturdays. We didn’t work in the afternoons. The dead bodies that were supposed to be autopsied were selected according to certain criteria (infectious diseases, sudden death, unnatural death, rare diseases, tumors, inaccurate diagnoses, and autopsies of all young individuals, ev. judicial autopsies), and were hidden from the so-called corpse bearers (Oesterreicher, Busch) and placed in the front room. After an autopsy, the bodies were placed into caskets, shut, and stored in the cellar. In September 1942 or thereabouts, we no longer performed regular autopsies, because the room dedicated to them was to be reconstructed and turned into an aseptic room. We only performed autopsies on the most important cases and once again in the cellar rooms of the Hohenelber Kaserne and in the coal cellar of the Sudetenkaserne. The hygienic conditions of an autopsy room equipped in such a way were very bad, because most of the diseases in the camp were infectious, and there were several cases of typhoid fever. Around February 1943, the medical research room was transferred to an extension of the crematorium, where the equipment was much better. Germans allowed us to buy two marble tables that arrived completely new from Hannover. We also got more instruments that arrived together with the transports, mainly from Germany. We were finally able to work histologically since we now had a microtome. We used updated normal methods, and chemicals as possible. We couldn’t do any bacteriological analyses, due to a regulation stipulating that Jews weren’t allowed to work with virulent strains of bacteria. We could only perform bacterioscopy, and other bacteriological and serological material was sent by special police courier several times a week to the German hygienic institute of the German university in Prague

(despite our efforts, we macroscopically and microscopically identified dysentery, but the above-mentioned institute was never able to cultivate the dysentery bacteria).

Histological and bacteriological findings were added to the autopsy protocols. A special ledger was kept on bioptic material.

The protocols contained the latin diagnosis with relevant personal details under a heading. For the special cases or autopsies ordered by the Germans, except for the autopsies of high officials, clinical protocols were written up. The autopsy protocol was written in triplicate. The original remained at the medical research room, 1 copy was given to the statistics section of the health care department, 1 copy to the attending doctor, and, in the case of tuberculosis, it was reported to the lung surgery. At the end of each month, all of the deaths were processed statistically in two copies. The original remained in the medical research room, and the head of the statistics division of the healthcare system (Dr. Jiří Hahn) received one original copy. I have kept part of this written material; it was given to me by senior lecturer Stein and I will allow anybody to look into it anytime.

The autopsies were performed lege artis. Tumors were processed histologically. Pathological changes that couldn’t be macroscopically diagnosed were also histologically processed. Tissue samples were sent out to the pathological institute of the German university in Prague to be examined in order to establish a histological diagnosis. They were always stamped and signed by Dr. Hamperle. In a predetermined time frame that I can’t exactly recall but that can be ascertained by comparing the facts, autopsies began to be performed on all of the dead, which, according to my recollections, was first implemented when the public health care system established this requirement. Nevertheless, these facts can’t be useful for normal official medicine, because the conditions in Theresienstadt (separation according to age, a majority of sick people, hygienic conditions, etc.) are completely different. It’s a small historical event that is of documentary value only for Theresienstadt.

After the medical research room was moved to the crematorium, the corpses were transferred to the so-called Leichenkammer (Zentrale Leichenkammer), which was led by a cabalist, Prof. Filip Bock. Burials were conducted like this: about 8:30 in the morning, Catholic and Protestant burial rites were held first in a special chapel, led by a clergymen from Vienna. Jewish burials were held at 9 in the morning in another room, officiated by various Rabbis. The rites were spoken only rarely Czech and German, and otherwise the masses were very sober and brief. After the coffins were loaded, first onto a regular flatbed truck, which could be used in the afternoon to deliver bread, and later, during the so-called Verschönerung onto a specially constructed truck, the corpses were taken to the krematorium. The deceased’s surviving family members accompanied the truck all the way up to the police guard at the edge of town. The truck then continued along the road and turned into the crematorium. The local population often paid their respects to the dead by taking off their hats. Originally, the corpses were left in the clothes they had on when they died, which meant that the sick were transported in bed linens, and others in everyday clothes and shoes. After the komandatur’s order, the corpses had to be undressed and their clothes taken to the Verteilungsstelle. At the time, they were used to make shrouds. But soon even this was banned and the dead were covered in only a paper jute. For the Orthodox dead, hats and socks were stitched out of jute. Doctors’ jackets were then fashioned out of the shrouds.

Coffins were built in the so-called Reitschule, originally one coffin for each corpse. They were made from the thinnest, rough boards, and their firmness depended on the nails used. When longer nails were scarce, so-called paper ones were used. At the crematorium, the coffin often fell apart completely. In order to save on materials, corpses were burned only on the lid of the coffin. Then the coffins were disinfected with lysol and sent back to the Zentrale Leichenkammer for further use. The corpses of the sick and corpses from the Small Fortress, where the same coffins were sent, were burned immediately.

The organization of the so-called Leichenträgers was very important, especially in the summer of 1942, when there was a large number of deaths. This is how it went: corpse bearers had their own delineated sections that corresponded to the health districts led by the various head doctors, when the death was reported. The bearer then brought the corpses from the hospital rooms and residential houses to the morgue of the various barracks. From there, they were taken to the Zentrale Leichenkammer, which was in the underground hallway in the fortress walls by the Bohušovická gate. Whenever the death rate went up, you could find up to several hundred corpses stored in an undignified and horrible manner. The bodies were lined up and stacked on top of one another in several layers. The daily death rate went up to 142 people. Until the crematorium was built, corpses were buried in the ground. The first burial ground was the first row of the so-called Russian cemetery, then in the space between the Russian cemetery and the path.

The crematorium had 4 electric ovens that ran on diesel fuel. They were put into operation in the summer months of 1942. In these months, the death rate was so high that – although all 4 ovens were working day and night (one cremation lasted about 40 minutes) – the crematorium couldn’t keep up and the bodies were partly buried in the ground. First, single graves were dug, and, later, mass graves. The location for the cemetery was on both sides of the crematorium in the Bohušovická valley, which wasn’t suitable for a cemetery, because when they dug to a depth of 1 m the earth was so damp that when they continued digging the graves began to fill with water. This resulted in terrible difficulties when the bodies were stacked in the mass graves, and the people who were forced to bury them were loathe to perform this task. The corpses were thrown into these flooded graves and the water would splashed all around them. Then the graves were covered with chlorinated lime. As I have already mentioned, burials and cremations couldn’t keep up, and there was a time when several hundred bodies were stacked in the Zentral Leichenkammer. When the death rate went down and the morgue was empty, only cremations continued. All of the employees of the crematorium were Jews. The crematorium itself was part of the Instalation und Wärmetechnik division (Ing. Jiří Vogl) and its civil servants worked for the registry (Rab. Ungar). The crematorium was one of the most modern and best equipped crematoriums in Europe.

When the doctor or corpse bearer pronounced death, a so-called Fußzettel was attached to the body and the head doctor’s office issued a death certificate that traveled with the body to the morgue, the crematorium, the columbarium, and the registry. The list contained all of the facts about the death and was signed by the corpse bearers that brought the body, the administrator of the central morgue, the head of the crematorium, the people who burned the corpse, in the event of an autopsy by the head of the medial research room, and the administrator of the cemetery or columbarium, depending on whether the body was buried or burned. The crematorium maintained a ledger of cremations in the incinerator as did the office of the registry. Ashes were separated and saved in paper urns. These contained the ashes of the body, whose name and cremation number was written on a strip of paper that was placed with the ashes and attached to the urn. The urns were then transferred from the crematorium to the columbarium that was located in the underground hallway in front of the Zentrale Leichenkammer.

I have found out that the Germans later ordered all of the urns to be thrown into the Ohře River.

I would also like to mention 2 interesting incidents that took place during the summer months of 1942, when many old and sick people, mostly from Germany, arrived in Theresienstadt. Often only dead bodies with evident traces of violence were unloaded from the cars. These people were housed in the so-called Zeughaus. The medical services in this house, which was quickly set up for this purpose, were very poor. For several hundred sick people there was only one doctor. But the nursing staff was quite good.

I witnessed these two incidents:

A nurse on the night shift thought that a patient had died and so she had the body brought to the morgue of the Podmokelské barracks (Bodenbacher Kaserne). The presumed dead person woke up from a lethargic sleep to find herself surrounded by several dead bodies. Another time, a doctor who pronounced death didn’t have a Fusszettel with him and so he wrote the name of the deceased on a piece of paper that he found lying on the ground. He didn’t notice, however that it was the other side of an envelope. The corpse bearers then registered the body under the name that was on the envelope, but it was a different name than the deceased’s true name. The error was found out and fixed only when the person whose name was registered died.

One of the most typical and delicate questions in Theresienstadt was the question of gold. Everyone who came in contact with dead bodies was suddenly ordered to collect and submit precious metals. They were to be handed over to the court, the section charged with the estates of the deceased. These precious items were then submitted to the Lagerkommandantur. Some time later, we received an order to search the cremains for precious metals that mostly came from dentures and filling. Police guards from the crematorium building were present when the ashes were searched. Supervised by Czech police, the ashes were searched and examined. If gold wasn’t found, Germans conducted experiments to establish whether the metal would melt, become liquid, or disappear at such high temperatures. The experiment showed that gold did, in fact, melt and could not be found. Any wedding rings or other gold items that were found were handed over. No gold was ever found in the ashes.

Since I mentioned at the beginning that I had a permit to leave the ghetto, I know that the main things that were exported from the ghetto were textiles and gold, which mostly came from illegal items, but also came from teeth. Some people got very rich in this way. I even heard of someone who took half a kilogram of pure gold with him to Auschwitz. Gold was exchanged for food and cigarettes that were smuggled into the ghetto. The police guards never found any gold, but I believe that the ashes were searched once again and any valuable items were removed. We would often see bodies brought to the medical research room that had wounds to the jaw, which meant that someone had violently pulled out some of the teeth. The blood sedimentation showed that this was done after death. We saw more and more of these cases until Dr. Munk from our office was notified. He took the necessary steps to prevent this, but these sad cases never fully disappeared. From time to time, the Totenbegleitschein that I have already mentioned was put in effect. The ghetto was lucky that these affairs never reached the Germans, who punished such infractions very strictly. This was also a criminal offense in the normal criminal code in § 6 on the violation of bodies. The Totenbegleitscheins protected the head of the ghetto from the German authorities.

The Germans visited the medical research room and the crematorium fairly often. Lagerinspektor Bergl became rather fond of this building and observed autopsies and cremations with a strange relish. He was always very well behaved and nothing ever happened. He would sometimes stand for fifteen minutes without moving and observe our work in the autopsy room. He once told the head of the medical research room Mrs. Goldmannová: Sie sind aber Meisterin des Messers. He once asked me what was the cause of death of the corpse I was performing an autopsy on. When I told him that it was erysipelas and pneumonia, he said: Das heisst mein Lieber aufpassen und nicht sich stechen. In fact, the Germans treated the employees of the medical research room and crematorium much better than they did anyone else. Once, I was stopped at night by Heinl, who demanded that I show him my pass. When I said that I was an employee of the medical research room, he waved his hand and let me go without searching or investigating me. It seemed that in this building they realized how small a man was in the face of death. When a new SS-man joined the camp or when there were many visitors, they were taken here and everything was explained to them. The first press trip came here. It was surprising that the Germans agreed with our wishes about our supplies so that the medical research could continue working relatively normally. The Germans’ leniency towards us meant that we were permitted to establish a garden by the crematorium. We were officially allowed to bring the vegetables we raised into the ghetto. This leniency also extended to allowing us to take photographs of a special case whenever the medical research team requested it. Germans even ordered a pathology-anatomy museum and we had to write out an order form for all of the things we needed for it, which was hurried through. When the visit of the foreign press approached and the museum wasn’t ready yet, all it took was one note to the komandatur and we received all that we needed within 10 days. Other valuable preparations were painted by Dr. Rosenthalová (Holland) and a collection of them was established.

From time to time, corpses from the Small Fortress and the Litoměřice labor camp were brought to the crematorium. Emergency corpse bearers from Theresienstadt would travel to the fortress to collect the dead, usually Mr. Oesterreicher. I would open the casket to observe the bodies for the slightest of reasons. The people in them were emaciated or showed signs of a violent death, which could be diagnosed from their surface wounds. Later, the prisoners themselves brought the bodies. They were immediately burned under the supervision of the police or Bergl himself. We had the opportunity to speak several times with the prisoners who brought us the bodies while we were helping them stack them. They told us: be careful, friend, it’s heavy. There are two in there. Twice I found slips with the diagnosis in the casket, which were written by Dr. Filip, according to the testimony of Dr. Frant. Polák, the personal friend of Dr. Filip from Poděbrady. The diagnoses were sepsis and pneumonia. The ashes of these corpses were taken to the komandatur in urns with the cremation number and the inscription: K L F, Mann Nr …………. Originally, the records of these dead bodies were kept in the crematorium and registry office, but this was later forbidden by the Germans. Autopsies of these dead bodies were never performed. The numbers can’t be authoritative because we changed the way we numbered them several times. My estimate of the number of dead bodies from the fortress to be about 150.

Signature:

R. Klein

Statement accepted by:

Berta Gerzonová

Signature of witnesses:

Arnošt Palkovič

Marta Fischerová

Accepted on behalf of the Documentation Campaign by: 25. X. 1945 Scheck

Accepted on behalf of the archive by: Alex Schmiedt

Protokol

sepsaný s Rudolfem Kleinem, nar. 2. 7. 1915, bytem v Praze-Dejvicích, ulice Národní obrany č. 29 u pí. Dr. Papouškové, bývalým vězněm z policejního vězení IV. v Praze a koncentračních táborů v Terezíně, Osvětímě, Kaufering III., Landshut a Dachau. Národnosti české, povoláním studující medicíny.

Do Terezína jsem přijel dne 15. 5. 1942 a byl jsem tam do října 1944. Od 1. 6. 1942 pracoval jsem na prosektuře. Od tohoto data až ke svému odjezdu dávám výpověď, kterou mohu kdykoliv přísežně stvrdit. Údaje před a po tomto data nejsou autentické, nýbrž pocházejí z pramenů, které vždy uvedu.

Dle výpovědi Dr. Irmy Goldmannové, šéfa prosektury a Adolfa Fischera, zřízence prosektury a dle písemného materiálu, začalo se s pitvami již v prosinci 1941 ve sklepních místnostech Vrchlabských kasáren. Pitvy byly ojedinělé a jen na zvláštní rozkaz šéfa zdravotnictví. Jednalo se, pokud si pamatuji z písemného materiálu, o několik případů zánětu mozkových blan bakteriálního původu /ne othogenního/. Počet pitev rostl a tyto se staly denní pravidelností. Hned od začátku se vedly písemné záznamy, které byly později statisticky zpracovány. Tyto protokoly se nalézají prý v prosektuře Motolské nemocnice a jsou majetkem Dr. Maxe Reichenberga, který je přivezl z Terezína do Prahy.

Když jsem tam nastoupil, pitvalo se ve Vrchlabských kasárnách, v místnostech, kde se teď nalézá aseptický sál, za velmi primitivních podmínek. Měli jsme jeden železný a jeden dřevěný stůl a jen to nejnutnější, jednu soupravu pitevního příboru. Rukavice jsme zpočátku neměli vůbec. Po nějaké době používali jsme černých technických rukavic. V této době se pitvalo již denně, i v sobotu 3 – 4 případy. Odpoledne se nepracovalo. Mrtvoly, které byly určeny k pitvání byly vybírány dle určitého kritéria /infekční nemoce, náhlá úmrtí, nepřirozené smrti, řídké nemoce, nádory, nepřesné diagnosy a pitvy všech mladých individuí, ev. pitvy soudní/ a uschovávány od takzvaných nosičů mrtvol /Oesterreicher, Busch/ a ukládány do předsíně. Po provedené pitvě byla těla ukládána do rakví, zabedněna a složena ve sklepě. Asi v září 1942 se přestalo pravidelně pitvat, protože místnost, která k tomuto účelu sloužila, byla určena k přestavbě na aseptický sál. Pitvaly se zas jen ty nejdůležitější případy a sice ve sklepních místnostech Vrchlabských kasáren a v uhelném sklepě Sudetských kasáren. Hygienické podmínky takhle vybaveného pitevního sálu byly velmi špatné, jelikož se jednalo o většinou infekční nemoce, mezi nimi o několik případů břišního tyfu. Asi v únoru 1943 byla prosektura přenesena do přístavby krematoria, kde bylo zařízení již lepší. Němci povolili zakoupení dvou mramorových stolů, které došly úplně nové z Hanoveru. Také instrumentarium se obohatilo z instrumentů, které docházely zároveň s transporty, hlavně z Německa. Konečně bylo možno pracovat histologicky, přivezením mikrotomu. Bylo používáno upravených normálních metod, dle možností chemikálií. Bakteriologie nesměla býti provozována, dle nařízení, že Židé nesmějí pracovat s virulními kmeny bakterií. Byla prováděna jen bakteroskopie, ostatní bakteriologický a sérologický materiál byl zasílán zvláštním četnickým kurýrem několikrát v týdnu do německého hygienického ústavu německé university v Praze.

/Přes veškerou naši péči makroskopicky a mikroskopicky bezpochyby zjištěná úplavice, nepodařilo se výše jmenovanému ústavu nikdy vypěstovat bacila úplavice/.

Histologické a bakteriologické nálezy byly připisovány k pitevním protokolům. O bioptickém materiálu byla vedena zvláštní záznamová kniha.

Protokoly samy byly vedeny ve formě latinských diagnos, s příslušnými nationale jako hlavičkou. Jednalo-li se o zvláštní případy neb pitvy nařízené Němci, mimo pitvy prominentů, byly o takových případech psány klinické protokoly popisné. Pitevní protokol byl psán ve 3 exemplářích. Originál zůstal na prosektuře, 1 kopie byla dána statistickému oddělení zdravotnictví, 1 kopie ošetřujícímu lékaři a v případě tuberkulosy šlo hlášení na plicní ambulatorium. Koncem každého měsíce byla veškerá úmrtí zpracována statisticky ve dvou exemplářích. Originál zůstal na prosektuře, jeden originál obdrželo vedení statistického úřadu zdravotnictví. /Dr. Jiří Hahn./ Část tohoto písemného materiálu se nachází v mém držení, když mě byl předán docentem Steinem a je komukoli a kdykoliv přístupný k nahlédnutí.

Pitvy samy byly provozovány lege artis. Materiál nádorový byl zpracován histologicky. Patalogické změny, jež nemohly býti makroskopicky diagnostikovány, byly též histologicky zpracovány. Ke kontrole byly vždy zasílány vzorky tkání ke stanovení histologické diagnosy do patologického ústavu německé university v Praze. Nesly vždy razítko a podpis Dr. Hamperleho. V určitém úseku časovém, jež nemohu přesně stanoviti, které však lze srovnání údajů zjistit, byly prováděny pitvy všech zemřelých, což dle mých vědomostí bylo od ustanovení toho požadavku veřejného zdravotnictví, poprvé prováděno. Tyto údaje však přesto nemohou býti směrodatné pro normální úřední medicínu, protože terezínské poměry /rozdělení věkové, většina nemocných lidí, hygienické poměry, atd./ jsou zcela odlišné. Je to malá historická událost s dokumentární cenou jen pro Terezín.

Po odstěhování prosektury do krematoria, byly mrtvoly přiváženy do tak zvané Leichenkammer /Zentrale Leichenkammer/, kterou vedl kabalista, Prof. Filip Bock. Pohřby byly upravovány takto: Asi o ½ 9 h ráno konaly se nejdříve obřady pohřbů katolických a evangelických a byly slouženy ve zvláštní kapli nějakým vídeňským duchovním. Židovské pohřby byly konané v 9 h dopoledne v jiné místnosti různými rabíny. Řeči byly pronášeny jen výjimečně česky a německy, jinak byly bohoslužby velmi střízlivé a co nejkratší. Po naložení rakví, nejdříve na obyčejný valník, na kterém se třebas odpoledne vozil chleba, později, v údobí takzvaného Verschönerung na zvláštní konstruovaný vůz, byly mrtvoly odvezeny do krematoria. Pozůstalí doprovázeli vůz až k četnické stráži na hranici města. Vůz pak jel po státní silnici a odbočil ke krematoriu a místní obyvatelstvo nezřídka vzdávalo čest mrtvým sejmutím klobouku. Původně byly mrtvoly ponechány ve svých šatech, v nichž byly nalezeny mrtvy, tzn., že nemocné přiváželi v ložním prádle, jiné v civilním oblečení a s botami. Po rozkazu komandatury, musely pak býti mrtvoly svlékány a šaty odváděny do Verteilungsstelle. Užívalo se tedy rubášů. Po čase ale i to bylo zakázáno a mrtví byli přikrýváni jen papírovou jutou. Ortodoxním mrtvým byly šity z juty čepice a punčochy. Z rubášů byly zhotoveny pláště pro lékaře.

Rakve se zhotovovaly v takzvané Reitschule, původně pro každou mrtvolu jedna rakev. Byly dělány z tenkých nehoblovaných prken a jejich pevnost se řídila užitými hřebíky. V době nedostatku delších hřebíků bylo používáno takzvaných papíráků a docházelo v krematoriu často k trapným scénám, že rakev se úplně rozpadla. Aby bylo šetřeno materiálem, byl pak mrtvoly spalovány jen na víku rakve. Rakve samotné pak byly desinfikovány lysolem a zasílány zpět Zentrale Leichenkammer k dalšímu použití. Mrtvoly infekční a mrtvoly z Malé pevnosti, kam byly dodávány stejné rakve, byly spalovány ihned.

Velmi důležitá byla organizace takzvaných Leichenträgrů, zvláště v létě 1942, kdy byl velký počet úmrtí. Dělo se to takto: Nosiči mrtvol měli stanovené určité okrsky, které se shodovaly se zdravotními revíry jednotlivých šéflékařů, kam bylo hlášeno úmrtí. Tito snášeli mrtvoly z nemocničních místností jakož i z obytných domů do umrlčích komor jednotlivých kasáren. Odtud byly převáženy do Zentrale Leichenkammer, která se nacházela v kasematech pevnostních valů u Bohušovické brány. V době velké úmrtnosti bylo zde uloženo až několik set mrtvých za úplně nepietních okolností. Mrtvoly byly narovnány v několika vrstvách nad sebou. Výše denní úmrtnosti činila až 142 osoby. Až do vystavení krematoria byly mrtvoly pochovávány do země. První z nich leží v prvé řadě takzvaného ruského hřbitova, dále pak byly pochovávány v prostorech mezi ruským hřbitovem a cestou.

Krematorium se 4 elektrickými pecemi, v nichž bylo jako spalovací látky používáno nafty, přišlo do provozu v letních měsících roku 1942. V těch měsících byla tak vysoká úmrtnost, že – ač byly v provozu všechny 4 pece – ve dne a v noci a jedna kremace trvala cca 40 minut – krematorium nestačilo a mrtvoly byly pohřbívány částečně do země. Nejdříve byly kopány hroby pro jednotlivce, později hroby hromadné. Místo určené pro hřbitov po obou stranách krematoria v Bohušovické kotlině, nebylo způsobilé jako hřbitov, protože již při výkopu v hloubce 1 m byla půda vlhká a po dalším kopání se hroby plnily vodou. Docházelo k velmi trapným scénám při skládání mrtvol do hromadných hrobů, když lidé, nuceně nakomandováni k pohřbívání, se této práce štítili. Mrtvoly se házely do těchto hrobů vodou naplněných, takže voda cákala kolkolem. Hroby byly vysypávány chlorovým vápnem. Jak již bylo uvedeno, s pohřbíváním a kremacemi se nestačilo, takže byla doba, kdy v Zentral Leichenkammer bylo nahromaděno několik set mrtvol. Když pak úmrtnost klesla umrlčí komora se vyprázdnila, jen se spalovalo. Veškeří zaměstnanci krematoria byli židé. Krematorium samo patřilo pod oddělení: Instalation und Wärmetechnik /Ing. Jiří Vogl/ a úřednictvo pod matriční úřad / Rab. Ungar /. Krematorium prý patřilo mezi nejmodernější zařízená krematoria v Evropě.

Při stanovení smrti lékařem, ohledávačem mrtvol, byl mrtvole připevněn tak zvaný Fußzettel a zároveň šéflékařské kanceláři vystaven úmrtní list, který putoval s mrtvolou do umrlčí komory, krematoria, Kolumbaria a do matriky. Na tomto listě byly veškeré údaje o smrti, podpisy nosičů mrtvol, kteří mrtvolu převáželi, správce centrální umrlčí komory, vedoucího krematoria, lidí, spalujících mrtvolu, v případě pitvy šéfa prosektury a správce hřbitova neb Kolumbária, dle toho, byla-li mrtvola pochována neb spálena. V krematoriu pak byly vedeny záznamy o kremacích ve spalovně samé a v administrativní kanceláři matriky. Popel byl oddělován a rozlišován a ukládán do jednotlivých papírových uren, takže se jednalo vždy jen o popel mrtvoly, jejichž jméno bylo uvedeno na lístku vhozeného do popela a na urně, zároveň s číslem kremace. Urny pak byly převezeny z krematoria do kolumbária, které se nacházelo v kasematech šancí naproti Zentrale Leichenkammer.

Jak jsem se dozvěděl, byly všechny urny později na rozkaz Němců vhozeny do Ohře.

Chtěl bych jen poznámkou uvésti 2 zajímavé historky, které se udály v letních měsících 1942, kdy přijíždělo do Terezína hodně starých a nemocných lidí, hlavně z Německa. Často byly z vozů vykládány již jen mrtvoly, na nichž byly patrny stopy násilí. Tito lidé byli ubytováni v takzvaném Zeughause. Poměry lékařské služby v tomto domě, rychle k tomuto účelu upraveném, byly velmi špatné. Na několik set nemocných připadal jeden lékař a s ošetřovatelským personálem to nebylo lepší.

Staly se mi tyto dvě události:

Sestra, mající noční službu myslela, že jedna pacientka již zemřela a nechala ji přenést do umrlčí komory Podmokelských kasáren. Domněle mrtvá osoba se probudila z letargického spánku mezi několika mrtvými. Jindy lékař, který stanovil smrt neměl po ruce Fusszettel a napsal jméno zemřelé na kus papíru, který našel na zemi. Nevšiml si, že je to druhá strana obálky. Nosiči mrtvol pak zapsali mrtvolu na jméno, jež bylo napsáno na obálce, tedy na jméno jiné, než skutečně zemřelé osoby. Omyl byl napraven teprve, když zemřela osoba, která skutečně toto jméno měla.

Jedna z nejcharakternějších a nejožehavějších otázek v Terezíně byla otázka zlata. Již velmi záhy byl dán rozkaz všem, kteří přišli do styku s mrtvolami, shromažďovati a odevzdávati drahé kovy. Měly být odevzdávány u soudu, odd. pozůstalostí. Tyto drahé předměty měly pak býti odevzdávány na komandatuře. Nějaký čas na to přišel rozkaz, aby popel spálených byl prohledán a hledány drahé kovy, které měly hlavně původ v umělých protézách zubních. K tomu účelu byla volána k vytahování popela četnická stráž, která měla strážnici v budově krematoria. Pod dohledem českého četnictva byl pak popel prohrabán a prohlížen. Když po nějaké době nebylo žádné zlato nalezeno, konali Němci pokusy, zda se kov při tak velkém žáru neroztaví, někam nezaleje, a tak ztratí. Pokus dopadl tak, že skutečně zlato se roztavilo a nebylo již k nalezení. Snubní prsteny nebo jiné zlaté předměty, které ev. byly nalezeny, byly odevzdávány. V popelu nikdy žádné zlato nebylo nalezeno.

Protože jsem již ze začátku vlastnil propustku mimo ghetto vím, že hlavními exportními artikly z ghetta byly textilie a zlato. Toto pocházelo jednak z ilegálně přivezených předmětů, jednak ze zubů. Byli lidé, kteří si tímto způsobem dopomohli k velkému jmění. Slyšel jsem dokonce o člověku, který si vezl s sebou do Osvětíma půl kg čistého zlata. Zlato se vyměňovalo za potraviny a cigarety, které byly pašovány do ghetta. Před četnickou hlídkou nebylo nikdy žádné zlato nalezeno, tuším však, že popel byl ještě jednou prohlížen a cenné předměty vyjmuty. Velmi často se stával případ, že se na prosekturu přivezly těla, která měla defekt čelistí, což svědčilo o násilném vyražení zubů. Dle známek sedlivosti krve, bylo toto prováděno již po úmrtí. Tyto případy se svého času stále rozšiřovaly, až z našeho ústavu byl na toto upozorněn Dr. Munk, který učinil potřebná opatření. Tyto politováníhodné úkazy však úplně nevymizely. Vždy čas od času byl zaveden tzv. Totenbegleitschein, o kterém jsem se již jednou zmínil. Štěstím pro ghetto bylo, že se tyto aféry nikdy nedostaly až k Němcům, kteří toto vše přísně stíhali. Nehledě k tomu, je to trestné i dle normálního trestního zákoníka v § 6 o prznění mrtvol. Těmito Totenbegleitscheiny byli vedoucí ghetta chráněni před německými úřady.

Dosti často jsme měli na prosektuře a v krematoriu návštěvu Němců. Zvláště si oblíbil tuto budovu Lagerinspektor Bergl, který se na pitvy a kremace díval se zvláštní oblibou. Při tom se choval vždy civilisovaně a nikdy nedošlo k žádnému incidentu. Stával někdy celé čtvrthodiny bez hnutí a beze slova a pozoroval práci v pitevně. Vedoucí prosektury pí. Goldmannové jednou řekl: Sie sind aber Meisterin des Messers. Mě se opět jednou tázal, jaká je příčina úmrtí mrtvoly, jež jsem právě pitval. Když jsem mu řekl, že se jedná o růži a zápal plic, řekl: Das heisst mein Lieber aufpassen und nicht sich stechen. Vůbec poměr mezi Němci a zaměstnanci prosektury a krematoria byl daleko vlídnější něž poměr k ostatním. Tak se mi např. stalo, že jsem byl jednou v noci zastaven Heinlem, který na mně žádal propustku. Když jsem řekl, že jsem zaměstnanec prosektury, mávl jen rukou a propustil mě bez dalšího prohlížení a vyšetřování. Zdálo se, že si v této budově uvědomují lidskou nicotu před smrtí. Vždy při nástupu nového SS-áka nebo při vysoké návštěvě, byli sem přiváděni a vše jim bylo vysvětleno. Byla zde první novinářská exkurse. Bylo s podivem, že Němci celkem vyhovovali našim přáním ohledně materiálu, aby prosektura mohla jakž takž normálně pracovat. Poměrná shovívavost Němců vůči nám se jevila taky v tom, že jsme dostali povolení si zřídit u krematoria zahrádku. Zeleninu tam pěstovanou jsme směli oficiálně přenášet do ghetta. Dále se tato shovívavost jevila taky v tom, že kdykoli prosektura žádala o fotografování nějakého zvláštního případu bylo toto povoleno. Němci dokonce nakázali, aby bylo zřízeno pathologické-anatomické museum a k jeho založení jsme museli napsat objednávku všech věcí k tomu potřebných, která pak byla jako spěšná vedena. Když se pak blížila návštěva zahraničních novinářů a museum stále ještě nebylo hotovo, stačilo jedno upozornění komandatury, že se tak nestalo, abychom všechny předměty dostali během 10 dnů. Jiné cenné preparáty byly malovány pí Dr. Rosenthalovou /Holandsko/ a z nich sestavena sbírka.

Čas od času byly přiváženy do krematoria mrtvoly z Malé pevnosti a Litoměřického pracovního tábora. Na pevnost jezdila pro mrtvoly pohotovost nosičů mrtvol z Terezína, obyčejně pan Oesterreicher. Byla-li jen sebemenší příležitost otvíral jsem rakve, abych shlédl mrtvoly. Jednalo se jednak o lidi zcela vyhublé, jednak o smrti násilné, což bylo možno diagnostikovati z povrchových zranění. Později přiváželi těla trestanci sami. Byly pod kontrolou četnictva nebo samotného Bergla hned spalovány. Několikrát jsme měli příležitost promluvit s vězni, jež přiváželi těla, když jsme jim pomáhali při skládání. Řekli nám: Pozor kamaráde, je to těžké. Jsou tam dva. Dvakrát jsem v rakvi nalezl lístky s diagnosou, jež dle výpovědi Dr. Frant. Poláka, osobního přítele Dra. Filipa z Poděbrad, byl psán rukou Dra. Filipa. Jednalo se o sepsi a zápal plic. Popel těchto mrtvol se odvážel na komandaturu v urnách s pořadovým číslem kremace a nápisem: K L F, Mann Nr …………. Původně byly záznamy o těchto mrtvolách vedeny jak ve spalovně, tak na matričním úřadě, později však to byly Němci zcela zakázáno. Pitvy těchto mrtvol nebyly nikdy prováděny. Čísla nemohou být směrodatná, protože se několikrát začalo znovu číslovat. Odhaduji počet mrtvol z pevnosti asi na 150.

Podpis:

R. Klein

Protokol přijala:

Berta Gerzonová

Podpis svědků:

Arnošt Palkovič

Marta Fischerová

Za Dokumentační akci přijal: 25. X. 1945 Scheck

Za archiv přijal: Alex Schmiedt