Benjamin Lewin, testimony of forced labor in various camps

Metadata

Benjamin Lewin describes his fate after being deported from the Terezín Ghetto in autumn 1944 until the liberation of the Belzig camp. His is a survivor of various camps. From Auschwitz-Birkenau, he was transported to the Čechovice/Czechowice (Silesia), Gross-Rosen, Buchenwald, and Halberstadt labor camps. Lewin briefly describes the living conditions in these camps.

zoom_in
2

Document Text

  1. English
  2. Czech
insert_drive_file
Text from page1

Statement

Written with Benjamin Lewin, born 17. 8. 1926, residing in Prague I., Benediktská 4., former prisoner of the Theresienstadt, Auschwitz, Čechovice, Gross-Rosenu, Buchenwalde, Halberstadt, Magdeburg, and Belzig concentration camps. Profession electrician, nationality Jewish.

On September 28th, 1944, I left on the first men’s labor transport from Theresienstadt to Auschwitz. After 3 weeks in this hell, we were transported again, this time to the labor camps in Čechovice in Silesia. The transport contained 300 people. Here, we worked 12 hours a day clearing away the rubble after bombings. Housing was slightly better than in the other places. We lived in a former stable that had central heating pipes running through it. The work, besides the long working hours, was very hard, and there was very little food. We received 1 soup, 50 dkg of bread, and 2 dkg of margarine a day. That was all. Clothing was threadbare, few people had shoes, and we worked outside in the freezing cold with no shoes on our feet. By coincidence, I managed to get myself accepted as a stubendienst because I was young and I can say with certainty that this saved my life. Out of the entire transport of 300 people, only 14 survived and only those who worked at home. My father also died in Čechovice from pneumonia, as did so many others. The front was approaching, and the Germans wanted to evacuate. And so they did. On January 15th, they led us away from Čehovice and we walked for 120 km. We made it to Loslau, also in Silesia, where we were loaded onto train cars and then we rode on. After 5 days, we arrived in Gross-Rosen. The journey was awful. 120 of us were stuffed into 1 car, they didn’t give us any food, and we stayed alive only because we begged or stole food from people at the train stations. In Gross-Rosen, they brought us to a house where we slept on the bare earth since there was no floor. After 4 days, they transported us to Buchenwalde. Compared to the journey and the troubles we had already faced, we fared better here. After 3 weeks, they transported us again. I found myself in the convict Hermann-Göring-Werke commando in Halberstadt. This was a convict camp for the Berlin Moabit prison, which was bombed, and when they ran out of convicts to add to the labor group of former thieves and murderers, who perished in high numbers here, they simply replenished it with Jews. We worked in a tunnel. We went to work early in the morning when it was still dark, there was no daylight in the tunnel, and we returned from work in the evening when it was dark once again. This was the hardest work ever. We were hungry and freezing. We didn’t see any light for 2 months. Due to my youth I was again able to get easier work. I tricked the Steiger by denying that I was Jewish and so I was given lighter work, during which I was able to observe the work in the tunnel. The work was closely monitored. If someone was too weak or tired to continue, they were thrown into a barrel of water and left there until they drowned. They told us that they had committed sabotage and that sabotage had to be punished. After several hours, the barrel was loaded onto a cart with rocks and dumped together with the rocks into an embankment, which was then flattened. Hundreds of people were buried here. I was the only one from our transport to survive.

They evacuated us further away ahead of the approaching front, and the former convicts and I, the only one from our transport, made it to Magdeburg, where we were forced to search for unexploded bombs after air strikes. Thankfully, we were soon moved, and in Belzig, which was our next stop, we were liberated.

As a result of my troubles, I became a so-called Muselmann. After liberation, I became ill and spent several months in a hospital. By the time I returned to Prague nobody imagined that I could have survived.

Lewin Benjamin

insert_drive_file
Text from page2

Statement accepted by:

B. Gerzonová

Signature of witnesses:

Alex. Schmiedt

Helena Schicková

On behalf of the Documentation campaign:

Scheck

On behalf of the archive:

22. X. 1945

Alex. Schmiedt

insert_drive_file
Text from page1

Protokol

sepsaný s Benjaminem Lewinem, nar. 17. 8. 1926, bytem v Praze I., Benediktská 4., bývalým vězněm z koncentračních táborů v Terezíně, Osvětímě, Čechovicích, Gross-Rosenu, Buchenwalde, Halberstadt, Magdeburg a Belzig. Povoláním elektrikář, národnosti židovské.

Dne 28. září 1944 odjel jsem prvním mužským pracovním transportem z Terezína do Osvětími. Po 3 týdenním pobytu v tomto pekle byl jsem transportován dále, do pracovního tábora v Čechovicích ve Slezsku. Transport čítal 300 lidí. Pracovali jsme tam 12 hodin denně na odklizovacích pracích po bombardování. Ubytování bylo poměrně lepší než jinde. Bydleli jsme v nějaké bývalé stáji, kterou procházely roury z ústředního topení. Práce byla, nehledě k dlouhé pracovní době, velmi těžká, jídla bylo strašně málo. Dostávali jsme 1 polévku denně, 50 dkg chleba a 2 dkg margarinu. To bylo vše. Oblečeni jsme byli mizerně, skoro nikdo neměl boty a pracovali jsme za velkých mrazů venku bez bot. Shodou okolností se mi podařilo, že jsem byl přijat s ohledem na mé mládí jako štubový a mohu říci, že to mi zachránilo život. Z celého transportu 300 lidí, zůstalo nás na živu jen 14 a sice ti, kteří byli zaměstnáni doma. V Čechovicích zemřel taky můj otec, jako mnoho jiných na zápal plic. Blížila se fronta a Němci nás chtěli evakuovat. A skutečně k tomu došlo. 15. ledna nás odvedli z Čehovic a šli jsme 120 km pěšky. Došli jsme do Loslau, taky ve Slezsku, kde jsme byli vagonováni a jsme dále. Po 5 dnech jsme zajeli do Gross-Rosenu. Jízda byla strašná. Byli jsme nacpáni po 120 do 1 vagonu, jídlo nám nedávali vůbec a udržovali jsme se jen tím, že jsme si na nádražích něco vyžebrali od lidí nebo ukradli. V Gross-Rosenu nás dali do baráků, kde jsme spali na holé zemi, bez podlahy a po 4 dnech nás transportovali dále do Buchenwalde. Zde se nám, porovnám-li to s jízdou a s ní spojenými trampotami, dařilo o něco lépe. Po 3 týdnech nás transportovali dále. Dostal jsem se do trestního komanda Hermann-Göring-Werke v Halberstadtu. Byl to tábor trestanců z berlínské trestnice Moabit, která byla bombardována, a když už neměli trestance, kterými by doplnili pracovní skupinu bývalých lupičů a vrahů, kteří zde houfně umírali, doplnili ji prostě Židy. Pracovalo se v tunelu. Do práce jsme šli časně zrána, když byla ještě tma, v tunelu zase nebylo denní světlo a z práce se šlo večer, zase za tmy. Byla to nejtěžší práce, která se vůbec dělala. A zase za hladu a zimy. 2 měsíce jsme vůbec neviděli denní světlo. Díky svému mládí, podařilo se mi zase, dostat se na lehčí práci. Oklamal jsem tzv. Steigra, kterému jsem zapřel, že jsem Židem a dostal jsem lehčí práci, při které jsem měl možnost pozorovat práci v tunelu. Práce se přesně kontrolovala. Když někdo slabostí nebo únavou nemohl dále, byl hozen do sudu s vodou a tam ponechán tak dlouho, dokud se neutopil. Říkali, že sabotují a sabotáž se musí trestat. Po několika hodinách byl sud naložen na vozík s kameny, vysypán spolu s kameny na násep, který pak byl zválcován. Tam našly svůj hrob stovky lidí. Z našeho transportu jsem zůstal na živu sám.

Před blížící se frontou nás evakuovali dále a dostali jsme se, bývalí trestanci a já jediný z našeho transportu do Magdeburgu, kde jsme po náletech měli hledat nevybuchlé pumy. Ku štěstí nás i odtamtud brzy odvezli a v Belzigu, který byl naší příští stanicí, jsme byli osvobozeni.

Následkem prodělaných útrap stal se ze mě tzv. Muselmann. Po osvobození jsem onemocněl, strávil jsem několik měsíců v nemocnici a vrátil jsem se do Prahy v době, kdy už nikdo nepočítal s tím, že jsem na živu.

Lewin Benjamin

insert_drive_file
Text from page2

Protokol přijala:

B. Gerzonová

Podpis svědků:

Alex. Schmiedt

Helena Schicková

Za Dokumentační akci přijal:

Scheck

Za archiv: 22. X. 1945

Alex. Schmiedt

References

  • Updated 10 months ago
The Czech lands (Bohemia, Moravia and Czech Silesia) were part of the Habsburg monarchy until the First World War, and of the Czechoslovak Republic between 1918 and 1938. Following the Munich Agreement in September 1938, the territories along the German and Austrian frontier were annexed by Germany (and a small part of Silesia by Poland). Most of these areas were reorganized as the Reichsgau Sudetenland, while areas in the West and South were attached to neighboring German Gaue. After these terr...
This collection originated as a documentation of the persecution and genocide of Jews in the Czech lands excluding the archival materials relating to the history of the Terezín ghetto, which forms a separate collection. The content of the collection comprises originals, copies and transcripts of official documents and personal estates, as well as prints, newspaper clippings, maps, memoirs and a small amount of non-written material. The Documents of Persecution collection is a source of informati...