Statement

Written with Mr. Jan Bondy, Prague I., Karlova 101Note 1 : Not readable, probably 0., born in 1900, former prisoner of the Theresienstadt. - ghetto conc.. camp , Czech nationality, profession painter and sculptor

A Small Incident in the Theresienstadt Ghetto

On April 10th of this year, I was leaving the ceramics workshop in the Bauhof in Theresienstadt late at 12:30 in the afternoon. At the time, the courtyard was deserted. Then, I suddenly saw Rahm, Heindl 2Note 2 : Haindl, and another German in uniform, probably Buchholz, approaching from a distance. I walked past them with a very uneasy feeling. Heindl 3Note 3 : Haindl then turned to me and said: Halo, kommens mal mit. I was very surprised that they wanted me to come with them. They were going to a section of Theresienstadt where only Germans lived. By the gate to this section they called out to the dog breeder, Busch. When he appeared, they ordered him to sic a german shepherd on me. Mr. Busch’s wife was secretly watching from behind the door and I, seeing her scared face, thought that the best case scenario would be that I would momentarily be taken to the hospital.

Busch, who put a training jacket on me, told me to always extend my arm out towards the dog and that he would bite it. The jacket weighed at least 15 kg. With it on, I had to run in all directions, over various obstacles, and they would sic the dog on me. I always managed to get the dog to bite the sleeve of my jacket, but I was starting to get tired. Thoroughly worn out, I told them I could no longer run. Rahm, standing on higher ground, shouted: lauf. I had to run again. I was angry, not out of fear, but about the powerless situation I was in. They called the dog over and conferred with Mr. Busch. Busch came to me and told me to take off the jacket. My only reply was what do they want to do to me and surrendered myself to my fate. It went through my mind that if the dog got my arm, I’d be finished as a sculptor and painter. I was ordered to climb up on a wooden gate, about 2 m high. As I was climbing up, the rabid dog was nipping at my heels. I balanced on top as well as I could and tried to not fall or else the dog could bite my face. Then, the dog clamped down on my calf and I fell, but luckily on the other side of the gate. Out of breath and exhausted, I climbed up and over and into the courtyard. Since nobody was paying attention to me, I slowly walked away. Heindl 4Note 4 : Haindl called me over and asked me to show them my leg. I showed it to them. Blood was running down my calf. Let them put some iodine on it and ask them to give me another set of clothes, said Heindl 5Note 5 : Haindl. I walked away happy, since it could have been a lot worse. As I was crossing the large courtyard, I heard Rahm talking to the dog again and I saw him sic the dog on me again. Where to now? I looked around and didn’t see anything that would protect me, but a truck was parked there and so I ran, hoping to climb up onto the hood. The dog ran after me. I extended my foot toward the dog, kicked and barked at it, and then it dawned on me that the animal also has to do whatever the Germans tell it to do. Like we all do. The dog was called back and I was out of danger.

Signature: Jan Bondy

Statement accepted by: B. Gerzonová

Signature of witnesses:

Marta Fischerová

Dita Saxlová

Accepted on behalf of the Documentation Campaign Scheck

Accepted on behalf of the archive: Tressler

Protokol

sepsaný s p. Janem Bondym, Praha I., Karlova 101Note 1 : Není dobře čitelné, pravděpodobně 0., nar. r. 1900, býv. vězněm z konc. tábora Terezín.-gheto, národnosti české, povoláním malíř a sochař

Malý zážitek v terezínském ghettu

Kolem 10. dubna t. r. odcházel jsem opožděně z keramické dílny na Bauhofu v Terezíně a to o ½ 1 h v poledne, kdy na tomto dvoře nebylo vidět již ani jednoho člověka. Tu náhle jsem spatřil v dálce přicházet Rahma, Heindla 2Note 2 : Haindl a ještě nějakého Němce v uniformě, asi Buchholz. Šel jsem kolem nich s pocity velmi nepříjemnými. Tu se na mě Heindl 3Note 3 : Haindl otočil a povídá: Halo, kommens mal mit. Byl jsem velmi překvapen, že mě chtějí brát s sebou. Jejich cesta vedla do části, kde Němci výhradně v Terezíně bydlili. U brány do zmíněné části zavolali chovatele psů Busche. Když se objevil, dali mu příkaz, aby na mně vyzkoušel vlčáka. Žena pana Busche se skrytě dívala za dveřmi a já, spatřiv její ustrašenou tvář, měl jsem za to, že mě za chvíli odnesou, když to dobře dopadne, do nemocnice.

Busch, který na mě navlíkal cvičný kabát, mi radil, abych psovi vždy nastavoval rukáv a on se do něho zakousne. Kabát vážil nejméně 15 kg. V něm jsem musel běžeti všemi směry, přes různé překážky a psa vždy vzápětí za mnou pustili. Dokud jsem nebyl unaven, vždy se mi podařilo nechat psa zakousnout do rukávu. Pak jsem uštván se zmínil, že nemohu již běžeti. Rahm se postavil na vyšší místo a vykřikl: lauf. Musel jsem znovu. Byl jsem rozčílen, ne strachy, ale bezmocností, které jsem byl vystaven. Pak vzali psa k sobě a něco si s panem Buschem povídali. Busch přišel mně a povídá mi, že mám sundati ten kabát. Řekl jsem pouze co to chtějí se mnou udělat a podal jsem se osudu. Prošlo mi hlavou, když mě ten pes chytí za ruku, budu jako sochař a malíř vyřízen. Dostal jsem rozkaz vylézt na dřevěnou bránu, asi 2 m vysokou. Když jsem se škrábal nahoru, již tu byl vzteklý pes a chňapal mi po nohách. Balancoval jsem nahoře, jak jsem nejlépe dovedl a stále měl na zřeteli, abych nespadl, aby mě pes nepokousal třebas v obličeji nebo podobně. Tu mě pes chytil pěkně za lýtko a já spadl na štěstí na druhou stranu oné brány. Vyčerpán jsem se vyškrábal a sotva vylezl opět na dvůr. Jelikož si mě nevšímali, tak jsem pomalu odcházel. Heindl 4Note 4 : Haindl mne zavolal, abych jim ukázal nohu. Ukázal jsem jí. Krev mi tekla po lýtku. Nechte si dát na to jód a ať Vám dají jiný oblek – řekl Heindl 5Note 5 : Haindl. Šel jsem rád, že to nedopadlo hůř. Když přecházím velký dvůr tu slyším, jak Rahm opět mluví se psem a už také vidím, že psa opět posílá za mnou. Kam teď? Rozhlížím se, nikde kolem žádná ochrana, ale nákladní auto tam přece stálo. Utíkal jsem, jak jsem mohl nahoru na šoférskou boudu, pes za mnou. Nastavoval jsem psovi nohu, kopal, štěkal na něho a tu jsem měl dojem, že mě ani kousnout nechce, že také jenom musí dělat to, co řeknou Němci. Jako my všichni. Byl zavolán zpět a já opět mimo nebezpečí.

Podpis: Jan Bondy

Protokol přijala: B. Gerzonová

Podpis svědků:

Marta Fischerová

Dita Saxlová

Za Dokumentační akci přijal:Scheck

Za archiv přijal: Tressler