My reminiscences from the day-care centres of the Prague religious community in 1942-1944

In Prague there were 4 large day care centres where young people aged 6-14 were employed during the day. Since the working hours for Jews were set at 10 hours a day (from 7 a.m. to 12 p.m., from 2 p.m. to 7 p.m.), the children were mostly dependent on the help of youth welfare all day long. The Jewish school was banned along with all private lessons on July 24, 1942. The activities suggested by the youth department were as follows: games, handicrafts, work education and general education. The responsible Gestapo officer remarked: If they’re being taught, heads will roll; just leave them nice and dumb.

The management of the JKG feels obliged to communicate this comment verbatim to the youth department, with the appropriate warning. In practice, it turned out that the youth department was not able (or willing) to prevent the lessons, because the instructors were adept at circumventing the order. For example, geography was hidden behind the game Town Councils, history behind the game Famous People. Arithmetic games replaced mathematics, general studies replaced physics, chemistry, etc. Reading aloud was allowed: we let the children read themselves and thus circumvented another ban. In the handicraft lesson, the main focus was on drawing, but also on natural history, in that flowers and animals were drawn. You had to be extremely careful, because there were spies among the children’s parents who gave the children orders themselves.

A noticeable obstacle to the possibility of consolidation, which was certainly a given, was of course repeated transports, which tore up newly formed friendships and repeatedly changed the image of the home in question. During transport days the home was closed to the youth welfare service.

It happened in some specific cases that smaller children without prior instruction answered questions skilfully and well at controls by the German authorities. For example, a 7-year-old girl, who knew the whole 1x1 by heart and was extremely talented, answered the question how much 3-10 is: What does the Lord actually want? Or to the question, what are you doing there, the children answered playing. It must be emphasized again that we did not instruct the children at all, if only for fear that they would reveal it if it came down to it, on the contrary, we let them believe that what they were doing was absolutely authorized and legal. When asked if the home was boring or interesting, the biggest crook in the class replied: It’s not boring here at all, I'm glad I don’t have to go to school. You had to learn there.

The day-care centres remained after the liquidation of the majority of Prague Jews and were then mostly attended by children from mixed marriages.

Meine Erinnerungen aus den Tagesheimstätten der Prager Kultusgemeinde 1942–1944

In Prag gab es 4 große Tagesheimstätten, wo Jugendliche im Alter von 6 - 14 Jahren tagsüber beschäftigt wurden. Da die Arbeitszeit für Juden auf 10 Stunden täglich (von 7 - 12, von 14 - 19 h) bestimmt war, waren die Kinder meist den ganzen Tag auf Hilfe der Jugendfürsorge angewiesen. Die jüdische Schule wurde zugleich auch mit jedem Privatunterricht an 24. 7. 1942 verboten. Die Beschäftigung wurde vom Jugendreferat folgendermaßen vorgeschlagen: Spielen, Basteln, Arbeitserziehung und Sachunterricht. Dazu bemerkte der zuständig Gestapo-Referent: Wenn’s unterrichtet wird, rollen Köpfe; nur schön dumm lassen.

Die Leitung der JKG fühle sich verpflichtet, dem Jugendreferat diese Bemerkung wörtlich mitzuteilen, mit der entsprechenden Warnung. In der Praxis ergab es sich, dass das Jugendreferat nicht imstande war (und auch nicht gewillt) den Unterricht zu verhindern, denn die Instruktoren verstanden es meisterhaft die Anordnung zu umgehen. So wurde z.B. Geographie hinter das Spiel Städteraten, Geschichte hinter das Spiel Berühmte Personen versteckt. Rechenspiele ersetzen Mathematik, Sachunterricht ersetzte Physik, Chemie, usw. Vorgelesen durfte werden: wir ließen die Kinder selbst lesen und umgingen dadurch ein weiteres Verbot. In der Bastelstunde wurde vor allem gezeichnet, aber auch Naturgeschichte getrieben u.zw. so, dass Blumen und Tiere gezeichnet wurden. Man musste äußerst vorsichtig sein, denn es gab unter den Eltern der Kinder auch Spitzel, die den Kindern selbst Aufträge übergaben.

Ein fühlbares Hindernis für die durchaus gegebene Konsolidierungsmöglichkeit waren natürlich wiederholende Transporte, die neu geschlossene Freundschaften zerrissen und immer wieder das Bild des betreffenden Heimes änderten. In Transporttagen ging das Heim geschlossen zum Jugendhilfsdienst.

Es geschah in einigen konkreten Fällen, dass kleinere Kinder ohne vorherige Instruktion bei Kontrollen der deutschen Behörden geschickt und gut auf Fragen antworteten. So antwortete z.B. ein 7-jähriges Mädchen, das das ganze 1x1 auswendig kannte und überaus begabt war, auf die Frage, wie viel 3-10 ist: Was will eigentlich der Herr? Oder auf die Frage, was macht Ihr denn da, antworteten die Kinder Spielen. Es muss nochmals betont werden, dass wir die Kinder absolut nicht instruiert haben, schon aus Furcht, dass sie in gegebenen Falle dies nicht verraten, im Gegenteil ließen wir sie in der Meinung, dass was sie tun, absolut bewilligt und legal ist. Auf die Frage, ob es im Heim langweilig oder interessant ist, antwortete der größte Gauner der Klasse: Hier ist es überhaupt nicht langweilig, ich bin froh, dass ich nicht in die Schule gehen muss. Dort musste man lernen.

Die Tagesheimstätten blieben auch nach der Liquidation des Großteils der Prager Juden und wurden dann meist von Kindern aus Mischehen besucht.

Mé vzpomínky na denní útulky pražské náboženské obce 1942-1944

V Praze byly čtyři velké denní útulky, které dokázaly zaměstnat mládež ve věku od 6 do 14 let. Protože pracovní doba pro židy byla stanovena na 10 hodin denně (od 7 do 12 a od 14 do 19 hodin), zůstaly židovské děti většinou celý den bez pomoci a byly odkázány na péči o mládež. Židovská škola i soukromé vyučování bylo od 24. 7. 1942 zakázáno. Referát mládeže navrhl zaměstnávání mládeže v této podobě: hry, ruční práce, pracovní a odborná výchova. Příslušný referent gestapa k tomu poznamenal: Jestli se budete vyučovat, budou padat hlavy; jen ať zůstanou pěkně hloupí.

Vedení ŽNO cílilo povinnost sdělit tuto poznámku referátu mládeže písemně a s příslušným varováním. Stávalo se však, že referát mládeže nebyl schopen (ani ochoten) vyučování omezit, instruktoři totiž dokázali nařízení mistrovsky obcházet. Tak např. zeměpis byl skryt v Hádání měst, dějepis ve hře Významné osobnosti. Matematické hry nahradily počty, fyziku a chemii odborné vyučování, atd. Číst se smělo: nechali jsme tedy děti, aby četly samy, a tak jsme obešli další zákaz. V pracovních hodinách se v prvé řadě kreslilo, přírodopis se tam dostal při malování květin a zvířat. Museli jsme být velmi obezřetní, neboť i mezi rodiči byli fízlové, kteří sami dávali dětem pokyny.

Citelnou překážkou daných konsolidačních možností byly pochopitelně opakující se transporty, které rozbily nově uzavřená přátelství a neustále měnily podobu toho kterého útulku. Ve dnech transportů pomáhal celý domov hromadně, v tzv. jugendhilfsdienstu.

V několika případech se stalo, že i menší děti, bez jakýchkoli pokynů, šikovně a správně odpovídaly na otázky německých úřadů. Např. sedmiletá dívka, která uměla celou násobilku zpaměti a byla všeobecně velmi nadaná, na otázku kolik je 3 - 10 odpověděla: Co vlastně ten pán chce? nebo na otázku: Co tady děláte? děti odpověděly: Hrajeme si. Musím znovu zdůraznit, že jsme děti nikterak neinstruovali, už z obavy, aby to případně nevyzradily a naopak jsme je ponechávali v domněnce, že všechno, co dělají, je dovoleno a naprosto legální. Na otázku, zda je to v útulku nudné nebo zajímavé, největší darebák třídy odpověděl: Není to vůbec nudné, jsem rád, že nemusím chodit do školy. Tam bych se musel učit.

Denní útulky zůstaly i po likvidaci většiny pražských židů, navštěvovaly je převážně děti ze smíšených manželství.